This text was part of an address delivered at the Creative Writing Program of the University of Philadelphia, September 2005.
Fiction and the Dream John Banville
A man wakes in the morning, feeling light-headed, even somewhat dazed. Standing in the curtained gloom in his pyjamas, blinking, he feels that somehow he is not his real, vital, fully conscious self. It is as if that other, alert version of him is still in bed, and that what has got up is a sort of shadow-self, tremulous, two-dimensional. What is the matter? Is he “coming down with something”? He does seem a little feverish. But no, he decides, what is afflicting him is no physical malady. There is, rather, something the matter with his mind. His brain feels heavy, and as if it were a size too large for his skull. Then, suddenly, in a rush, he remembers the dream.
It was one of those dreams that seem to take the entire night to be dreamt. All of him was involved in it, his unconscious, his subconscious, his memory, his imagination; even his physical self seemed thrown into the effort. The details of the dream flood back, uncanny, absurd, terrifying, and all freighted with a mysterious weight—such a weight, it seems, as is carried by only the most profound experiences of life, of waking life, that is. And indeed, all of his life, all of the essentials of his life, were somehow there, in the dream, folded tight, like the petals of a rosebud. Some great truth has been revealed to him, in a code he knows he will not be able to crack. But cracking the code is not important, is not necessary; in fact, as in a work of art, the code itself is the meaning.
He puts on his dressing gown and his slippers and goes downstairs. Everything around him looks strange. Has his wife’s eyes developed overnight that slight imbalance, the right one a fraction lower than the left, or is it something he has never noticed before? The cat in its corner watches him out of an eerie stillness. Sounds enter from the street, familiar and at the same time mysterious. The dream is infecting his waking world.
He begins to tell his wife about the dream, feeling a little bashful, for he knows how silly the dreamed events will sound. His wife listens, nodding distractedly. He tries to give his words something of the weight that there was in the dream. He is coming to the crux of the thing, the moment when his dreaming self woke in the midst of the dark wood, among the murmuring voices. Suddenly his wife opens her mouth wide—is she going to beg him to stop, is she going to cry out that she finds what he is telling her too terrifying?—is she going to scream? No: she yawns, mightily, with little inward gasps, the hinges of her jaws cracking, and finishes with a long, shivery sigh, and asks if he would like to finish what is left of the scrambled egg.
The dreamer droops, dejected. He has offered something precious and it has been spurned. How can she not feel the significance of the things he has been describing to her? How can she not see the bare trees and the darkened air, the memory of which is darkening the very air around them now—how can she not hear the murmurous voices, as he heard them? He trudges back upstairs to get himself ready for another, ordinary, day. The momentous revelations of the night begin to recede. It was just a dream, after all.
But what if, instead of accepting the simple fact that our most chaotic, our most exciting, our most significant dreams are nothing but boring to others, even our significant others—what if he said to his wife, All right, I’ll show you! I’ll sit down and write out the dream in such an intense and compelling formulation that when you read it you, too, will have the dream; you, too, will find yourself wandering in the wild wood at nightfall; you, too, will hear the dream voices telling you your own most secret secrets.
I can think of no better analogy than this for the process of writing a novel. The novelist’s aim is to make the reader have the dream—not just to read about it, but actually to experience it: to have the dream; to write the novel.
Now, these are dangerous assertions. In this post-religious age—and the fundamentalists, Christian, Muslim and other, only attest to the fact that ours is an age after religion—people are looking about in some desperation for a new priesthood. And there is something about the artist in general and the writer in particular which seems priest-like: the unceasing commitment to an etherial faith, the mixture of arrogance and humility, the daily devotions, the confessional readiness to attend the foibles and fears of the laity. The writer goes into a room, the inviolable domestic holy of holies—the study—and remains there alone for hour after hour in eerie silence. With what deities does he commune, in there, what rituals does he enact? Surely he knows something that others, the uninitiates, do not; surely he is privy to a wisdom far beyond theirs.
These are delusions, of course. The artist, the writer, knows no more about the great matters of life and the spirit than anyone else—indeed, he probably knows less. This is the paradox. As Henry James has it, we work in the dark, we do what we can, we give what we have, the rest is the madness of art. And Kafka, with a sad laugh, adds: The artist is the man who has nothing to say.
The writer is not a priest, not a shaman, not a holy dreamer. Yet his work is dragged up out of that darksome well where the essential self cowers, in fear of the light.
I have no grand psychological theory of creativity. I do not pretend to know how the mind, consciously or otherwise, processes the base metal of quotidian life into the gold of art. Even if I could find out, I would not want to. Certain things should not be investigated.
The dream world is a strange place. Everything there is at once real and unreal. The most trivial or ridiculous things can seem to carry a tremendous significance, a significance which—and here I agree with Freud—the waking mind would never dare to suggest or acknowledge. In dreams the mind speaks its truths through the medium of a fabulous nonsense. So, I think, does the novel.
The writing of fiction is far more than the telling of stories. It is an ancient, an elemental, urge which springs, like the dream, from a desperate imperative to encode and preserve things that are buried in us deep beyond words. This is its significance, its danger and its glory.
end
Literatura a sen
Člověk se ráno probudí, motá se mu hlava a připadá si trochu jako omámený. V pyžamu stojí v šeru za zataženými záclonami, pomrkává a zdá se mu, že není tak docela tady, není to úplně on, není zcela při vědomí. Jako by jeho druhá verze, ta, která je při smyslech, byla ještě v posteli, a to, co vstalo, byl jakýsi stín, rozechvělý a dvojrozměrný. Co se to děje? Neleze na něj něco? A opravdu, zdá se mu, že má trochu teplotu. Ale ne, usoudí, tohle není žádná fyzická choroba. Spíš se mu děje něco s hlavou. Mozek mu přijde ztěžklý, jako by byl o číslo větší než lebka. Pak si náhle, v rychlém sledu, vybaví, co se mu zdálo.
Byl to takový ten sen, který jako by trval celou noc. Naprosto ho pohltil: jeho nevědomí, jeho podvědomí, paměť i představivost, dokonce i tělo se ho účastnilo. Překotně se mu vracejí podrobnosti, prapodivné, absurdní, strašidelné, a na všech spočívá záhadná tíha – taková tíha, kterou s sebou obvykle nesou jen nejhlubší zážitky. Myslím ve skutečném životě. A opravdu, celý jeho život, všechno podstatné v tom snu kupodivu bylo, poskládané dohromady jako okvětní lístky v poupěti růže. Zjevila se mu nějaká velká pravda, zašifrovaná tak, že ji už nedokáže rozklíčovat. Rozluštit šifru ale není důležité, není to potřeba. Stejně jako v uměleckém díle je totiž významem šifra samotná.
Oblékne si župan, nazuje si pantofle a sejde po schodech do přízemí. Všechno kolem mu přijde zvláštní. Posunuly se jeho ženě přes noc o kousek oči, takže má teď pravé o malinko níž než levé, anebo je tak měla vždycky a on si toho nikdy nevšiml? Kočka ve svém koutě na něj hledí se znepokojivým klidem. Z ulice doléhají zvuky, známé a přitom záhadné. Sen mu proniká do skutečnosti.
Začne ženě vyprávět, co se mu zdálo, a připadá si trochu trapně, protože ví, že to bude znít hloupě. Žena poslouchá a nepřítomně přikyvuje. Snaží se, aby slova měla alespoň zčásti takovou váhu, jakou cítil ve snu. Blíží se k jádru věci, k momentu, kdy se ve snu probudil uprostřed temného lesa, mezi šeptajícími hlasy. Žena náhle doširoka otevře ústa – bude ho zapřísahat, aby přestal, vykřikne, že to, co jí vypráví, ji příliš děsí? Začne ječet? Ne: zívne. Na celé kolo, sykavě při tom nabírá dech, v sanicích jí zapraská a nakonec dlouze roztřeseně vydechne. Pak se ho zeptá, jestli dojí zbytek míchaných vajíček.
Snílek svěsí ramena a poklesne na mysli. Chtěl se podělit o něco mimořádného, ale narazil na naprostý nezájem. Jak to, že nechápe, jak závažné je to, co jí líčil? Jak to, že nevidí holé stromy a potemnělou krajinu, když pouhou vzpomínkou na ně se v místnosti kolem zešeřilo – proč neslyší šepotavé hlasy, jako je slyšel on? Vleče se po schodech zpátky nahoru, aby se přichystal na další, obyčejný den. Zásadní věci, které se mu zjevily v noci, pomalu mizí. Koneckonců byl to jen sen.
Ale co kdyby místo toho, aby přijal prostý fakt, že naše nejzmatenější, nejbáječnější, nejvýznamnější sny ostatní jenom nudí, a nudí dokonce i naše nejbližší – co kdyby své ženě řekl, Tak jo! Já ti ukážu! Sednu, dám se do psaní a vylíčím ten sen tak působivě a dokonale, že až ho budeš číst, taky ho prožiješ. Taky budeš za soumraku bloudit hlubokým lesem. Taky uslyšíš, jak ti hlasy ve snu šeptají tvá nejtajnější tajemství.
Neznám lepší analogii se psaním románu než tuto. Cílem spisovatele je, aby čtenář měl sen – ne aby o něm pouze četl, ale aby jej skutečně prožil. Aby ten sen skutečně měl. Čili napsat román.
Něco takového je ovšem nebezpečné tvrdit. V dnešní době po konci náboženství – a fundamentalisté, ať už křesťanští, muslimští anebo jiní, nám jenom dokazují, že naše doba je post-náboženská – lidé dost zoufale hledají nové kněze. A umělci obecně a spisovatelé především v něčem kněze připomínají: jsou neochvějně věrni prchavé víře, mají v sobě aroganci a zároveň pokoru, praktikují každodenní rituály a jako zpovědníci se ochotně zaobírají chybami a obavami běžných smrtelníků. Spisovatel se zavře do místnosti, do nedotknutelné domácí svatyně nejsvětější – do své studovny – a přebývá v ní o samotě hodinu za hodinou v tajuplném tichu. S jakými božstvy tam obcuje, jaké obřady tam provádí? Určitě ví něco, co ostatní, nezasvěcení, nevědí. Určitě je neskonale moudřejší než oni.
To jsou samozřejmě bludy. Umělec, spisovatel, neví o zásadních věcech života a ducha o nic víc než jiní – po pravdě řečeno, ví o nich nejspíš ještě méně. V tom je ten paradox. Jak říká Henry James, pracujeme potmě, děláme, co můžeme, dáváme, co máme, a zbytek je pošetilost umění. A Kafka se smutným úsměvem dodává: Umělec je člověk, který nemá co říct.
Spisovatel není kněz, ani šaman, ani požehnaný snílek. A přesto své dílo čerpá z oné temné studny, v níž se krčí podstata člověka a v obavách se skrývá před světlem.
Nemám žádnou velikou psychologickou teorii tvorby. Nepředstírám, že vím, jak myšlení zpracovává, ať už vědomě či nikoli, rudu každodenního života na zlato uměleckého díla. I kdybych na to mohl přijít, nechtěl bych. Po některých věcech se nemá pátrat.
Svět snů je podivný. Všechno je v něm zároveň skutečné i neskutečné. Nejtriviálnější a nejnemožnější věci tam mohou mít stěžejní význam, význam, který – a tady souhlasím s Freudem – si při plném vědomí nikdy netroufneme vyjádřit nebo přiznat. Ve snech nám myšlení říká pravdu prostřednictvím úžasných nesmyslů. A domnívám se, že přesně to dělá i román.
Psaní románů je mnohem víc než jen vyprávění příběhů. Je to pradávné, živelné nutkání, které pramení, stejně jako sen, ze zoufalé potřeby nepřímo vyjádřit a uchovat to, co leží hluboko v nás a co nelze říci slovy. V tom spočívá význam psaní, jeho úskalí i jeho nádhera.